Mezi betonem a hlínou

Kam chodíš, když nevíš?
Za kým
a kam?

Někdo do kostela, jiný do lesa.
Já chodím za moudrou ženou. Říkejme ji třeba Indiánka.
Moc toho nenamluví, zato vždycky dělá něco rukama.
Dneska plete.
Poslouchá co ji vyprávím. Pod rukama ji roste barevný vzor.

.

Prý jsou to všechno jenom kulisy. Záleží s jakou vyjdu ven.
Co se děje kolem tvého domu? A co se ti dneska zdálo?
Ptá se mě.

Žiju v místě plném kontrastů. Je tu hodně slunce, odráží se od skel.
Dneska něco kopou kolem mého domu a já nevím co. Později se dozvím, že jsou to optická vlákna. Prý vedou signál rychlostí světla. Často tu chodí lidé ve svítivě žlutých vestách. Sedím na hřišti, zrovna jdou děti. Malé žluté vesty v ohrádce a velké žluté vesty za ohrádkou.
„Přesluhuješ“ prolétne mi hlavou.
Mladá učitelka se pere s dvěma kluky. Tahá je za ruce k lavičce. Dneska si hrát nebudou.
Rozumím ji.
Byla jsem na jejím místě ještě před pár lety.
Unavená.
Můžu se jenom dívat.

Potřebujeme změnit místo, jdeme do podzemí.

Čekám tmu. Světlo tady mě mate. Ztrácím rovnováhu. Schody pode mnou se hýbou. Jedeme žlutá, červená, zelená. Hladce, obrace. Skrz, kolem a nahoru. Jehla spadla na zem. Už jsme dole, zakopnu. Balancuju na jedné noze, snažím se něčeho chytit, ale to už se točíš kolem tyče.
Rychle. Živě.
Nevhodně.
Něco se změnilo. Podívám se za sebe.
Roztahuju velká mohutná křídla. Jsou obrovská, sotva se vejdou do vagónu.
Žádný pohled spolucestujících nám teď nemůže ublížit.

Když přijdeme domů, je už tma. Ani jsme se nesnažily a stejně –
den nás naplnil.

Kamení z batohu vyložím na stůl. Tam kde byla křídla, jsou teď jizvy od jeho popruhů.

Zatáhnu závěsy, lampa nám svítí do oken, nedaří se mi ji překrýt. Její odraz je pořád na zdi.
To už si leháš do postele.
Deka je hotová.

Dívám se na ni. Ten vzor je velmi přesný a barvy překrásné.
Ani jedna šedá.
Je v ní moje vyprávění, je v ní celý náš den, je v ní to, co bylo slyšet za slovy.
Je v ní všechno.
Přikryju tě.
Aby to poslední co ucítíš než usneš
byl její dotek.