Hranice města

Něco se změnilo.
Sedím v protisměru. Porušila jsem svoje vlastní pravidlo a v uších mi hraje David z Dobré.
Na první dobrou nic moc. Teď –
více než dobré.
Naproti mě sedí pán, vypadá že mu moc dobře není, ale pak se usměje tomu jak dcerka usíná a stává se z něj spokojený děda s dobrotivýma očima. Byt jsem opouštěla v mánii pokušení dát všechno na své místo. Nešlo to. Sedím a dívám se na lidi, dívám se, s kým tu jsem. Cestuju často. Vlakem, autobusem, tramvají,
metrem. Přemýšlím co je dřív, když se jen tak letmo setkám s druhou bytostí.
Je první dojem, myšlenka nebo pocit?

Za okny, už se objevují první zalesněné svahy podél řeky. Jejich barva se změnila. Jsou zlatavé protože je podzim.
Dívám se a přemýšlím, kdy se to stane.
Je to poslední zatáčka z dálnice?
Nebo tam, za tou přehradou?
Nebo
je to ten poslední velký dům?

Později v lese, je naším úkolem nasbírat dřevo do kamen.
Jdeme po cestě do kopce nahoru. Říkám dceři, že ohýnek je dědeček a dřevo,
že je jako babička.

Od té doby co tu pobýváme, je sbírání dříví jednou z mých nejmilejší činností. V létě bych mohla půl dne dělat jenom to. Když máme dřevo a je nám teplo, nic nám tu nechybí. A jaké je teplo z lesa? Docela jiné.
Musíte se pohnout,
vyrazit.
Dřevo přinést, vlastníma rukama nalámat, nasekat, nařezat.
Teplo v rukou máte ještě dřív,
než se oheň rozhoří.
A teprve pak je tu.
Teplo z lesa.
Teplo
a světlo.

Tady je všechno jinak.

Poznávám, co znamená doslova
vážit si času.
Dávat na misky vah
kde je nám lehko
kde je nám těžko
a s kým.

Vnímám ho konečně jinak,
než mě učili.
Dny
týdny
měsíce.
Vážit si času

a užívat slov přesně.
Kolik nedorozumění vznikne tak,
že jeden řekne slovo, který má druhý naučené v jiném významu, v jiné představě
v jiném obraze.

Takhle to mám já
s lidmi a slovem hranice.

Byla jsem učena ve zdech
linkám a čarám
pak jsem si všimla,
že to takhle není
že to takhle nefunguje
a ani být nemůže.

Že druhý člověk
vnímá váš oheň,
to vaše teplo
a to je ona –
hranice.
Doslova hranice vytvořena ze dřeva,
tak aby se oheň dobře rozhořel
a my jsme u něho blízko, tak akorát
aby hřál
ale nepálil.

Už nechci nezvané hosty,
kteří jen tak mezi řečí
lámou stromům větve.

Něco se změnilo.

Můj muž si včera vytáhl kartu svoboda a já se vracím domů za tmy,
i když jsem to takhle původně
vůbec neplánovala.
Tentokrát sedím po směru jízdy. Dívám se na to, co všechno ještě svítí z okna autobusu.
Někde určitě hoří oheň,
jenom ho teď nevidím.