Z jedné vody

Došlo mi to teprve, až když jsem si sedla.

„Jednou s Pražskou“, řekla jsem. Ale zaplatila plnou cenu. Mám radost, že jsme autobus na poslední chvíli stihly. Vstanu a chci po řidiči, aby mi vrátil peníze. Když mi je vrátí, sednu si podruhé a najednou mě přejde radost. Má pravdu, nebyla jsem soustředěná.
Potřebuju cukr.
Peníze.
Jak je to osobní, pomyslím si na lavičce chvilku po tom, když jím indiánka.

Jiný den, na jiné lavičce píšu. Potřebujeme na kopec, tak jedeme na Letnou. Nemám diář a tak se jednou za čtvrt roku stane, že sepisuju co je potřeba udělat.
Ten čas nastal právě teď.
Úkoly a rozepsané texty se vznáší ve vzduchu. Pak už se tam neudrží. Chytám je na papír tužkou.

Tahle lavička je skvělá. Je tak široká, že se do ni můžu úplně schoulit, s nohama nahoru. Sundavám si svetr, slunce tu pálí s babí silou. Pak si ho zase nandavám, protože je mi zima a takhle pořád dokola, než se rozhodneme, že sejdeme z kopce dolů a půjdeme domů.

V tenhle čas, je ten dětský hlas jako stroječek, který mám přilepený u ucha na hlavě. Hlas, který nejde vypnout. Přistihnu se, že na každé „mami“, říkám „no“ už jenom jako robot.

Z Letné pořádně nevím kudy dolů. Jsou místa v Praze, kde bývám zmatená. Tohle je jedno z nich. Dole je spoustu mostů a mě chvíli trvá než si vzpomenu, kam vlastně vedou. Najdeme spoj, který nás veze šikovnou cestou. Šikovnou, protože přestupujeme na místě, kde můžu koupit dobrou zeleninu.
V tramvaji mi volá Váňa z lesa, jestli mám chvilku.
„Ty nejsi tady?“
„Ne, jsem v tramvaji.“
Říká, že byl v nemocnici. Asi se ho mám zeptat co mu je a tak to udělám. Prý nic vážného.
Když jsem ho poznala, připadal mi zvláštní a legrační. Než jsem si zvykla na jeho divadelní způsob jakým říká věci. Pak jsem přišla na to, že to nehraje. A přijala to jako součást jeho samotného.

A vůbec v tom našem muminím údolí, najdete místa a lidi všeho druhu.
Motorkáře co správcuje studánku, jurtu Lásky, Čarodějku, paní s mluvícím papouškem nebo kluka co o sobě říká, že je napravenej kriminálník.
O všech si nejdřív něco myslíte
a pak to přejde.
„Tady se všichni znají, protože ví, že se vzájemně potřebují.“ Říká můj muž.
Pravda. A taky se všichni znají, protože je tu jedna cesta a jenom pár obchodů a studánek.
Nemůžou se minout.
Jenom to moře tady chybí. Ale to stačí dojít k Vltavě.
Ona vlastně voda voní všude stejně.

Podél Vltavy jede i tramvaj ve kterém sedím, tou šikovnou cestou, protože najdu poklad – brokolici nezabalenou v igelitu. Doma dělám obědovečeři. Ale mezitím se stejně najíme něčeho jiného. Oknem svítí do kuchyně slunce a já si sednu do křesla.

Jsem unavená. Už dlouho
jenom jsem si toho nevšimla.
U hlavy mám ten stroječek, co nejde sundat. Je tam přilepený nějakou neviditelnou lepenkou, která mi ji celou, zboku i vzadu stahuje.

Jsem naplněná.
Jsem přeplněná tak, že už se do mě víc nevejde.
Jsem tak naplněná, že už se do mě nevejde ani jedna další věta někoho jiného.
Už ani slovo. Už ani zvuk.
V hlavě mi zní písnička, kterou jsem si pouštěla včera. Když se mi nějaká líbí, pouštím si ji pořád dokola, až ji vyprázdním a může odejít.
Jsem unavená jako když najdete spoustu krásných plodů a tak je nadšeně sbíráte do košíku, jenže oni se vám kutálí ven přes okraj.
Košík je plný, je přeplněný.
A vám ty borůvky padají na zem, ale vidíte další a další, chcete jich nasbírat co nejvíc a pak už si řeknete, že jich máte dost, ale vidíte další. Odcházíte domů a cestou vám padají.
Jsem jako ten košík.
Potřebuju ticho.

Venku ještě svítí slunce,
a tak jdeme na to naše hřiště kde je tolik písku, že stačí zavřít oči a jste na pláži.

Sednu si na lavičku, která je tak šikovně blízko plotu, že ho snad poprvé ocením. Můžu se zaklonit a opřít si o něj hlavu. Slunce hřeje, svítí na mě a já mám zavřené oči a roztažené ruce.
Zdálky zaslechnu, že přichází kamarádka z vedlejšího paneláku.
Většinou mluví a mluví hodně a rychle. Ale tentokrát, když mě uvidí, řekne jenom:
„Ahoj,
nebudu rušit“.
„V pohodě.. “ prohodím směrem k ní, ani neotevřu oči, ani se nepohnu.

A s výdechem klesnu do hluboké vděčnosti
k té ženě.
Jako když se celá,
můžu konečně ponořit do vyhřáté vody
horkého pramene.

Kdybych věřila v diagnózy, ta hypersenzitivní by mi přišla zajímavá.

Ale já nevěřím v diagnózy.

Ještě předtím, než byl internet
si lidi vystačili s vodou.

Oheň informace přeměňuje.
Země je uchovává
vzduch je rozptyluje
ale voda jako jediná
je nese.

Věřím, že všichni jsme z jedné vody.

Na vodu je potřeba si lehnout, jako když se ukládáte ke spánku.
Ještě napůl bdělí a napůl připraveni usnout.

Sedím na lavičce a za zavřenýma očima vidím ten náš potok.

Většina mého těla je pod vodou, čouhá jenom obličej, abych se mohla nadechnout.
Kameny a tráva čouhají taky.

Klesnu
do hluboké vděčnosti k té vodě.

Když se znova nadechnu
– už na hladině
dívám se nahoru.

Ležím na vodě
která nikdy nezapomene
že z ní pocházím.