Síla odevzdání

Ve chvíli, kdy jsem nevěděla, jestli jsem se správnými lidmi na správném místě ve správný čas,
podívala jsem se z okna domu na protější svah pode mnou.

Byla noc a svah se zdál být jednolitý, ale vítr ho dal do pohybu ze strany na stranu, protože stromy se v něm kymácely. Svah byl v jednu chvíli malý a zároveň velký.
Malý jako kdybych si dřepla ke kousku mechu, kde je každý trs jedním stromem.
A velký, protože ve větru se pohyboval každý z nich zvlášť, ale dohromady jejich tanec způsobil, že vrcholy všech stromů ožily. Čím menší větvičky, tím divočejším tancem, šumění v pozadí toho všeho byla hudba na kterou tancovaly a já poprvé uviděla vzduch očima,
uviděla jsem vítr.

Jiný den jsem se procházela nohama na něm, a tak jsem mohla uvidět jak vypadá vítr zezdola, když se dívám nahoru, do korun. Kmeny stromů se téměř ani nehnuly, ale koruna se dala do pohybu, čím menší větvičky, tím divočejším tancem nemluvě o listech, a co se v tu chvíli dělo s kořeny,
to nevím.

A zase jiný den – letos na jaře, jsem jela pro zeleninu na trh.
Bylo krásně, svítilo slunce a tak v dobrém rozpoložení povídám jiné mamince, jestli ví o těch lesních školkách, co jsou nedaleko. Že prý ne, dcera bude chodit do té co mají před domem. Stejně bude pořád nemocná. Proč? Ptám se jí. Chvíli prý trvá, než si tělo vybuduje školkovou imunitu.

Zdá se, že jsou různé síly
tady na světě.
Je tu síla přitažlivosti, díky které si můžeme jít večer lehnout do postele,
ale taky díky ní můžeme upadnout.
Pak je tu síla odstředivosti. Díky ní můžeme jezdit na kole,
ale taky
kvůli ní můžeme upadnout.
A pak
je tu síla setrvání.
A ta zase způsobuje, že jsou věci v pohybu i ve chvíli,
kdy už bylo rozhodnuto,
že se zastaví.

Po všech těch setkáních,
pohledech, povídání
beze slov
z očí do očí
se stalo, že děti
už pro mě nejsou téma.

Jsou spíše
vše prostupnou
v každé dospělé, staré bytosti
neústupnou
neoddělitelnou silou
všeho živého
stejně jako jde smrt i narození
s námi kamkoliv
– a tak jak žijeme
prý i rodíme
a umíráme –
světelným motivem toho,
proč v něčem pokračovat.

A pak jsem si uvědomila
že tu ženu vlastně vůbec neznám.
Že o ní,
nic nevím.

Možná žije babička její dcery na opačném konci města
nebo země.
Možná, že nemá muže.
Možná, že dělá to,
co si myslí
že musí.

A nakonec jsem taky přemýšlela nad tím, co skutečného můžeme dětem zanechat. Co po nás vlastně zůstane, když to nebudou věci ve skříních, věci, které ani nechceme, když to není to nejcennější – kousek opečované země na které můžou žít.

A přišla jsem na to,
že to jediné co pro svoji dceru můžu udělat,
je žít svůj život tak,
jak byl napsaný.
Že jediné co dětem můžeme předat,
jsou příběhy.

Jednoho dne, půjde dcera dcery mojí dcery lesem.
Možná že nebude vědět, jestli je se správnými lidmi na správném místě ve správný čas.
A pak zafouká vítr.