Kmenový duch a zmrzlina

Poprvé jsem si toho všimla, když jsme šly na zmrzlinu.

V Karlíně je to slaný karamel, pistáciová nebo vanilková. Tam jezdíme tramvají, koupíme si zmrzlinu a zpátky jdeme pěšky. Projdeme průchodem, kde sním o životě s pátky na bowlingu s kolegy z kanclu a firemním bytě. Je to takový ten průchod s moderními prvky. S hodně květináči, depilačním studiem, lavičkami a s recepcí dole u těch bytů.

Baví mě tyhle místa.

Podíváme se na sebe do velkého zrcadla. Pak se za rohem schováš pod lavičku a za dalším rohem se po ni projdeš. To už máš zmrzlinu skoro snědenou. Papírek hodíš do koše. Když tu jdeme po druhé, podíváme se do zrcadla, schováš se pod lavičku, projdeš se po lavičce a papírek hodíš do koše. Po třetí znovu. Zrcadlo, pod lavičku, na lavičku a koš.

Mezi lavičkou a košem se kouknu nahoru do nebe. Vedle nás projde pan recepční.

Kdybych tu žila, potkávala bych ho denně, znali bychom se a zdravili se. Podívám se dolů na tebe. Pořád se procházíš po lavičce.

V tu chvíli něco ve mě sepne, když si uvědomím ty zajeté koleje.

Kdo má děti zná to. Jak rády opakují pohyby v interakci se hmotou. Koukaly jsme na to s kamarádkou na hřišti. Jenže tehdy po sobě děti opakovaly něco, co se nám nezdálo. „No jo, někdy je to dobře a někdy špatně.“ Přesně! Podívaly jsme se na sebe a usmály se.

A tak se ptám: Kdy je to dobře a kdy je to špatně? Podle čeho to poznám?

Kolikrát ses přidala ke školce, která odcházela z hřiště na oběd a chtěla jít s nimi. Opakovalas to, co dělají ostatní děti.

Je to jako kdybychom se narodili s potenciálem vyplňovat linie a trasy.

Ale která cesta je ta správná? Jak poznáme, že to co děláme je v pořádku? Nutí mě to vrátit se do bodu, kdy uděláme první krok. Následovat někoho, napodobovat a opakovat, je způsob jakým se učíme všichni.

Vracím se pomyslně do chvíle prvního kroku. Zvedám nohu a než dopadne na zem, vidím dvě cesty.

Ta první je jako cesta vyhrabaná zvířaty v podzemí. Krtčí nora nebo žížalí trasy. Známé trasy za potravou. Mravenčí dálnice a nebo naopak, pohlédneme-li vzhůru – cesty ptáků, když létají na jih. A nebo linky letadel co křižují oblohu. Jsou to zastávky autobusů. Jsou to vyšlapané cestičky v poli. Jsou to turisticky značené cesty.

Cesty na místa kde víme, že každý rok vyrostou ostružiny. Cesty za potravu a zpátky domů. Cesty, které známe poslepu.
Jsou to silnice na mapách. Jsou to zajeté koleje.

Ta druhá je jako cesta rostliny, když roste. Její kořeny rostou dolů a zjara se z ničeho nic objeví první zelené lístky. Je to cesta koruny stromu, který roste stejné tak do šířky jako do výšky. Kořeny a korunu pak spojuje kmen. Nevíme předem, kde vyroste další list.

Jsou to nevyšlapané cesty. Cesty, které nejsou vidět.

Papírek letí do koše. Je čas jít.

Projdeme průchodem, kde sním o životě s pátky na bowlingu s kolegy z kanclu a firemním bytě.
Průchodem do klidnější části čtvrti, kde nejezdí tramvaje.